Lukas Vincour

     Myslím si, že člověk musí ujít ještě dlouhou cestu k tomu, aby se stal láskyplným a citlivým tvorem. Už jen proto, že zotročuje jiné živé bytosti....      Nejvyšší forma zotročování zvířat a otroctví jsou jatka. Je to stavba, dům, kolos, který slouží k zabíjení a porážení takzvaných hospodářských zvířat. V jakém světě to žijeme, že se to děje dnes a denně? Ano, něco podobného se před pár lety dělo i s lidmi, v koncentračních táborech. S lidmi, kteří mají stejný strach ze smrti, stejné pocity a vnímání jako ubohé a bezbranné zvíře.      V těchto dnech jsem se začetl do knihy, která s tímto tématem úzce souvisí. Jmenuje se "Továrna na smrt", je výpovědí vězňů v Osvětimi. Dlouho ve mě nezanechalo nic tak silný zážitek jako její četba. A proč o ní mluvím? To co se děje na jatkách mi přijde velice podobné. Člověk pláče a je zahanben nad tím, co se dělo lidem v dobách minulých, ale chová se úplně stejně k jinému živočišnému druhu, který si zotročil a přivlastnil.      Ne

Déšť je mocný čaroděj, má opravdu velikánskou sílu a dokáže pěkně zamávat s lidskou psychikou. Mě většinou prospívá, mám ho rád, hrozně dobře se mi u něj tvoří, pracuje, přemýšlí, sní... Dnes mě z něj ale přepadl splín. Prahu miluju, je to jedno z nejhezčích měst, které jsem kdy navštívil a mohl poznat, ale občas, mě trápí. Ne město samotné, ale to co v něm můžete spatřit, pokud máte oči otevřené. A já si najednou nejsem jistý, zda tady chci žít. Aby v tomhle prostředí vyrůstaly naše děti? Nevím, tápu a věřím, že o tom nebudu muset rozhodnout já, ale vyvrbí se to samo z okolností. Někdy si tady totiž připadám, jako bych byl návštěvníkem z jiné planety. Pohybuji se tu jako zmatený mimozemšťan vhozený do světa, kde mu někdy není dobře, všichni ho míjí a vráží do něj, jako by neexistoval. Občas na ten svět koukám jako bych ho viděl poprvé. Kráčím po Václaváku, a  na každém rohu vidím feťáky, prostitutky a dealery. Zkorumpovaní policajti na to vše pod rouškou zákona