Už ať jsi tady

Déšť je mocný čaroděj, má opravdu velikánskou sílu a dokáže pěkně zamávat s lidskou psychikou. Mě většinou prospívá, mám ho rád, hrozně dobře se mi u něj tvoří, pracuje, přemýšlí, sní...

Dnes mě z něj ale přepadl splín. Prahu miluju, je to jedno z nejhezčích měst, které jsem kdy navštívil a mohl poznat, ale občas, mě trápí.

Ne město samotné, ale to co v něm můžete spatřit, pokud máte oči otevřené. A já si najednou nejsem jistý, zda tady chci žít. Aby v tomhle prostředí vyrůstaly naše děti?

Nevím, tápu a věřím, že o tom nebudu muset rozhodnout já, ale vyvrbí se to samo z okolností. Někdy si tady totiž připadám, jako bych byl návštěvníkem z jiné planety. Pohybuji se tu jako zmatený mimozemšťan vhozený do světa, kde mu někdy není dobře, všichni ho míjí a vráží do něj, jako by neexistoval.

Občas na ten svět koukám jako bych ho viděl poprvé. Kráčím po Václaváku, a  na každém rohu vidím feťáky, prostitutky a dealery. Zkorumpovaní policajti na to vše pod rouškou zákona jen dohlíží. Je mi z toho blivno.

Nenasytní turisté se tady cpou legendárními václavskými klobásami a nebo čekají na prasátko ladně se točící v nejedné vitríně pražských "top" restaurací.

O tom jak jsou lační po alkoholu či drogách ani nemluvě. Je to každého věc, samozřejmě. Snažím se to nevidět, nevnímat, ale dnes to nešlo. "Kde jsem se to ocitl"?, ptá se mimozemšťan.

Vím, jsem anomálie této společnosti a každý má na výběr, kterou cestou se vydá. Ale někdy mám problém s tímto žít.

 

A pak se rázem ocitnete na jednom z největších pražských sídlišť. V těchto nočních hodinách má obzvláště dusivou atmosféru. Ještě když mi kapky deště bubnují na oblečení, jehož zvuk mi vzdáleně připomíná déšť dopadající na stěny stanu někde uprostřed trampské výpravy.

I tady byly dříve lesy a louky, co se změnilo? Jen beton a šeď města, která mě tíží a vysává. Tisíce rodin namačkaných v malých bytech, vyzařující tolik rozličných energií, která mnou prostupuje a unavuje.

Procházet se v dešti, nevědět kudy a kam, najednou jsem se vcítil do pocitů bezdomovce, který bydlí pod nedalekým mostem. Jak se asi cítí? Co vše prožil a co ztratil? Byl jeho život lepší?

Ukázal se měsíc, který zde svítí stejně jako v přírodě, jako všude na světě, ale úplná tma, ta tady není nikdy, ani ticho - ticho které léčí.

Začínám chápat, proč jsou mnohdy lidé ze sídlišť vznětlivější povahy a nespokojení s jejich životy. Tohle prostě nemůže ustát ani ten nejvyrovnanější člověk. To musí mít vliv na každého.

Opodál nechybí nákupní centrum, hned vedle lesoparku, který je zbytkem pražské přírody. Tolik zboží, tolik smrti, tolik zbytečně vynaložené práce. A pro co? Pro náš chtíč a pohodlí...už ať jsi tady...